Všechno je o motivaci - rozhovor LN příloha Pátek 18. 1. 2013

Všechno je o motivaci
(rozhovor s Petrem Husarem, zakladatelem „Zkoušek nanečisto“¨)

Říká se o něm, že je nejznámější český učitel. Taky že má firmu na výrobu chytrých dětí. Jisté je, že předvedl něco zvláštního. – Víkend co víkend dobrovolně vstávají štrůdly dětí od lega, počítačů či elektronických hrátek a jdou k němu na čtyři hodiny psát písemky.  A ještě se na to těší…

Co osobního se vám vybaví, když se řekne základní škola?
Dostal jsem poznámku do žákovské knížky: Usiloval o zabití pana školníka.

Aha. A já měla pocit, že jste musel být premiant.
To ano. Hned za tím se mi vybavují písemky z matematiky.

Proč jste chtěl zabít školníka?
On si vybral pár žáků, kteří mu měli podržet žebřík, když šel měnit žárovku. A my jsme tím žebříkem tak jemně zakvedlali…Lekl se, slezl a šel nás nahlásit.

Chtěl byste dneska chodit do školy?
Do té mojí vodňanské bych šel hned znova.

Jsou současné základky jiné, než bývaly před třiceti lety?
Myslím, že obecně z historického hlediska jde jen o změny kosmetické. Děti jsou stejné. Ať starší generace říkají cokoliv. Děti jsou vždy dětmi, zkoušejí mantinely, překračují hranice a vedle nich stojí dospělý, který v té škole za ně má zodpovědnost a v optimálním případě přemýšlí, jak je co nejvíc a co nejlépe naučit. Mění se samozřejmě technické prostředky, my neměli průšvihy kvůli mobilům. Z těch vztahových věcí, které jsou ve škole vždycky nejdůležitější, jde ale opravdu jen o drobné změny.
Nějak si neumím představit, že bych se v páté třídě těšila na to, jak budu psát každou sobotu celé odpoledne písemku z matiky, češtiny a všeobecného přehledu…
Dodnes jsem z toho já sám docela překvapený. Už to ale vím, už s tím pracuji. Na začátku zkoušek se většinou ptáme, kdo se těšil. Pokud někdo nezvedne ruku, tak obvykle ten, který tam je poprvé.

Ve vašich zkouškách nanečisto připravujete děti z pátých, sedmých a devátých tříd na gymnaziální přijímací testy – co sobota, to jedny přijímačky, od října až do jara. Není to u desetiletých trochu přehnané?
Naopak. Lépe je mohu vtáhnout do hry. A využít toho, že jsou ještě lační po vzdělání. S dětmi v tomto věku se pracuje úžasně. A je krásné pozorovat je, jak přemýšlejí. - Vezmou si tužky, propisky, okusujou je, mají různé postoje, přehazujou nohu přes nohu, položí se na lavici… Počátkem devadesátých let, kdy jsme zkoušky nanečisto zakládali, nebyla ještě osmiletá gymnázia, zato byl obrovský převis na těch čtyřletých. Na čtyřleté gymnázium se tenkrát v Praze takřka nedalo dostat. Začali jsme dělat zkoušky nanečisto jen pro deváťáky. Z osmiletých gymnázií, která vznikla později, měli někteří kolegové obavy – s deváťáky, dobře, ale co s páťáky? Budeme na ně šišlat? Tak to zkusíme, říkal jsem. Jenže ze začátku byl zájem o tato gymnázia jen trošku větší než počet přijímaných. Ten velký zájem o přípravu na osmiletá gymnázia trvá posledních deset let.

Jak vás vůbec tyhle „písemky nanečisto“ napadly?
Začínal jsem učit na gymnáziu jako třiadvacetiletý kluk. Vzpomínám, jak jsem se v kabinetě rozohňoval nad tím, že jediná chvíle, kdy moje studenty zajímá výklad, je, když jim vysvětluju písemku, kterou právě napsali. Krátce nato přišla revoluce, mohlo se začít oficiálně doučovat a já začal vést klasické kurzy. Viděl jsem, že v práci se mnou byli studenti dobří a tvářili se, že všemu rozumějí, pak ale přišly zkoušky a mnozí je přesto neudělali. Jak je možné, že to ta děcka zkazila, lámal jsem si hlavu…

Stres, ne?
Stres. Ale taky fakt, že učitel nemá úplně přesnou znalost toho, co ty děti vlastně umí. Je to stejné jako třeba ve fotbalu. Trenéři často o hráčích říkají, že v trénincích jsou výborní a v tréninkových zápasech skvělí, ale když přijde ten ostrý zápas, tým propadne. A nemusí to být jen stresem. Přišel jsem se zkouškami nanečisto. Tradiční kurz je jako klasický trénink, kde kopete na bránu, běháte, chodíte do posilovny. Zkoušky nanečisto je vlastně hraní přípravných zápasů.

Měli jste dostatek zájemců hned v počátcích?
Když jsem hledal češtináře, který by do toho šel se mnou, většina tomu nevěřila. Byl jsem u ředitele školy, matikáře, a ten říkal: „Petře, nevěř tomu, že někdo přijde a zaplatí za to, že mu dáš písemku z matematiky. Já když ve třídě vyhlásím, že bude písemka, tak třetina vůbec nepřijde do školy, ještě aby za to platili. “ Nejdřív mě stál pronájem učebny asi třicet korun. Ale když ředitel viděl, jak se mi třídy plní, tak jsme záhy byli na několikanásobku…

Vy jste taky matikář. Máte nějaký fígl, že děti baví matematické písemky? Hrají v tom roli třeba vaše vzkazy u hodnocení, když i ke čtyřce napíšete pár povzbudivých slov a vyzvednete to málo, co se jim podařilo?
Děti u mě vždycky věděly, že když se o něco pokusí, nedostanou špatnou známku, že je ocením. Ty vzkazy jsem běžně psal už jako učitel svým žákům. Uvědomil jsem si, že neumím někomu jen tak dát pětku nebo čtyřku, že to je strašně surové a já jim chci vyjádřit nějakou naději. Přišlo mi to normální.

Jak se do vaší práce promítají rodičovské ambice? Nemáte někdy pocit, že největší roli hraje jejich cíl mít dítě za každou cenu na gymnáziu?
Nevnímám to tak. Rodiče samozřejmě své tužby do dětí projektují. Drtivá většina je však soudných. Přicházejí s tím, že chtějí, aby se dítě co nejvíc naučilo a uspělo u zkoušek. Jasně, všem, co k nám chodí, to dopadnout nemůže. Ale nevybavuji si žádnou „reklamaci“. Ohlasy jsou takové, že sice se dcera nebo syn nedostali, ale to, co se naučili u vás, jim už nikdo nevezme - zlepšili se ve škole, začali mít rád češtinu nebo matematiku, zkusíme to ze sedmé či deváté třídy… Myslím, že s tím pracují dobře a na základě průběžných výsledků jejich dětí v písemkách už dopředu mají nějakou představu, zda dítě u zkoušek obstojí či nikoliv. Určitě to ale není projekt rodičů, kde by se děti vezly jako černí pasažéři.

Jakou máte úspěšnost?
Přesně nevím. U přijímacích zkoušek vystupují děti pod určitým číslem, my se z toho tedy nedozvíme nic, pokud nám sami nedají vědět. Podle vlastních zkušeností soudím, že jsou zkoušky nanečisto docela pravdivé. Ten, kdo se u nás pravidelně objevuje v první desetině, bude u opravdových zkoušek také v první desetině. A jisté je, že drtivá většina dětí, které k nám chodí, nemají tolik ovlivněné přijímačky stresem a nervozitou.

Setkala jsem se s názorem, že lidé, kteří nemají tolik peněz, aby svým dětem zkoušky nanečisto platili, jsou v nevýhodě. Že kdo na přípravky nechodí, bude u zkoušek velmi hendykepován, byť může být chytřejší než většina z dětí, co se rok na testy připravují…
Nemyslím si to. Svým způsobem vyděláváme na tom, že školy děti nenaučí tolik, co my, a tolik se jim nevěnují. Kdyby byli rodiče stoprocentně spokojení s tím, co jejich dítě naučí základní škola, nedají ho k nám. Vím ze svého okolí o několika chytrých dětech, které se nijak zvlášť nepřipravovaly, a na gymnázium je přijali. Dnes máte spoustu možností, jak se připravit. – Velká část rodičů je vzdělaná, existuje spousta učebnic, místo aby dítě absolvovalo 40 testů u nás, může je dělat doma v obýváku s rodiči. Je to jak se sportem. Mám doma talentované dítě a budu chtít, aby uspělo bez tréninku. A potom se budu zlobit na ty, které trénovaly. My z dětí chytřejší neuděláme. Pouze naplňujeme jejich možnosti, které třeba škola nenaplní. A motivujeme tak, jak je školy nemotivují. Těžko nám někdo může vyčítat, že to u nás děti baví.

Je dnes těžké dostat se na gymnázium?
Nejtěžší je dostat se z páté třídy. Z devítky se už dostane skoro  každý, otázka je, jestli zrovna na to nejprestižnější gymnázium…

Nesměřujeme tímhle masovým přijímáním k devalvaci gymnázií?
Na začátku 20. století existovalo gymnázií málo a svým způsobem byly tím, čím jsou dnes vysoké školy. Působili tam lidé publikující na vědecké úrovni, učila se klasická řečtina a latina. Z takové matematiky se od té doby nic nového nepřidalo – nejmodernější partie jsou stále derivace, což je Newton – 16., 17. století. Devalvací bych to nenazval. Jisté ale je, že mít dnes maturitní vysvědčení s vyznamenáním z gymnázia současného je méně než mít stejné vysvědčení z doby před dvaceti lety a ještě mnohem méně než z doby před sto lety. Na druhé straně celkově máme ve společnosti výrazně vyšší množství vzdělaných lidí.

A jak je to s dětmi? Stále žehráme na to, že jsou děti méně chytré a méně vzdělané…
Já ze zkušeností za posledních dvacet let nemám jediný důvod si tohle myslet. Testy ve smyslu obtížnosti neměním a děti vykazují znalosti stejné nebo spíš ještě lepší. Ani když připravuji ke zkouškám současné maturanty, nemám pocit, že by byli jinde, než byli dříve.

Proč ale mají mnozí rodiče pocit, že se ve škole naučili více a byli chytřejší?
Protože jde o subjektivní pocit. Já vím, že jsem byl v matematice opravdu výborný, vyhrával jsem krajské olympiády. Pak najdu svůj sešit z matematiky ze základky a vidím tam chyby. Stejné, o nichž jsem týden předtím říkal svým žákům, že takové bych já nikdy neudělal.

Možná ve vašem pohledu hraje roli fakt, že pracujete s dětmi, které jsou cílevědomé, případně mají ambiciózní rodiče. O vzorek dětí, které o vzdělání nijak výrazně nestojí, jste ošizen.
Jsem ošizený o segment, který je však stále menší a menší. Zvýšil se počet gymnázií. Spousta dětí odejde z páté třídy, spousta ze sedmé, v deváté ke mně chodí děti, které by před dvaceti lety vůbec o gymnáziu neuvažovaly. Často přijdou žáci, kteří hned na začátku řeknou, že matematiku vůbec neumí, jsou na tom opravdu hodně špatně. V půlce kurzů o nich nevím. Dotáhnou se na ostatní.

Dá se podle výsledků dětí poznat, zda přicházejí z „lepší“ nebo „horší“ základky?
Ne. Kdysi jsme si všimli takových absolutně vycizelovaných testů z jedné školy v Praze 6, ale pak jsme si uvědomili, že to může být dáno jedním učitelem. Přijdou další rok z téhle školy, vy už se na ně těšíte, a vůbec nemusí být dobří. Fajn se mi pracovalo s dětmi z walfdorských škol – ne že by byly tak dokonale naučené, ale byly hodně otevřené, neodevzdávaly prázdné papíry, vyzkoušely spoustu věcí. To je to, k čemu děti nabádáme – ať neříkají, že tohle ve škole nedělaly, ale ať zkusí něco vymyslet, Edison taky neřekl, že nikdy neviděl žárovku, ale dotáhl to do konce. Nalákáme je na to, že když se o něco pokusí, nemusí to být ani dobře, dostanou bod. Snaží se pak alespoň něco vymyslet a třeba opravdu tak, že příklad, který by jinak ani nezačaly, najednou vyřeší.

Devastují dětský intelekt počítače?
Objektivně to ukáže historický pohled, ale já myslím, že nedevastují. Dneska děti nabádáme, aby neseděly u počítače, nás okřikovali, ať nesedíme u televize. Je to o tom, že děti hledají, jak trávit čas. Když nebyly počítače, trávily ho u her či knížek. Kdekdo si posteskne: Kdyby vstaly od počítače a šly si zaběhat, zakopat s míčem. Jenže ty, co si chtějí zakopat, půjdou a ty, co jsou peciválové, jimi zůstanou. Stejně jako před třiceti lety. Počítače v tom roli nehrají.

Může mít naopak počítač pozitivní vliv?
Určitě nějakým způsobem intelekt rozvíjejí. Nelze je používat bez rozmyslu. Hry jsou stále zajímavější. Děti, co o něco získají zájem, najdou v internetu spoustu informací. Dříve člověk v knížce narazil na cizí slovo, letopočet a musel hledat další knihu, nevěděl přesně, jakou. Na druhou stranu kapacita myšlení je daná a získá-li člověk na jedné straně, nemůže to zase rozvíjet někde jinde. Diametrálně chytřejší díky počítači děti dnes taky nejsou.

Kdybyste byl ministr školství, co uděláte jinak?
Zakážu, aby rodiče dětem říkali, že matematika je těžká a že nešla ani jim, ani babičce s dědečkem. Povinně by všichni museli matematiku podávat jako nádherný předmět, kde se může přemýšlet, kde je naprostá svoboda, kde se nemusí na nic vzpomínat a nic papouškovat. Matematiku základní školy pochopí totiž úplně každý. Sednu si na Šumavě s chlápkem, který dělá řemeslo, škola mu nešla, z matematiky propadal a začneme se bavit. Zjistím, že z matematiky umí spoustu věcí. Potřeboval je k té své truhlařině, k tomu, aby mohl být živnostníkem. Bez problému to zvládl. Nejdůležitější je motivace. Pokud učitel dítě pro svůj předmět nezíská a ještě ke všemu ho zbaví naděje, tak to není o tom, že je matematika těžká.